O zlatnících
Území dnešního Německa, Rakouska a českých zemí, ale i Maďarska, Slovenska, Polska bylo jediným zlatnickým regionem již v 14. stol. Zlatníci pracovali tam, kde právě byly lepší obchodní podmínky, tj. větší poptávka po jejich dílech. V historii to není nic neobvyklého – např. na dvoře moravských knížat pracovali zlatníci až z Orientu. Do Čech přicházeli vandrem tovaryši zlatnického řemesla a někteří z nich se zde usazovali. Platilo to i obráceně – povinný vandr po vyučení, kdy adepti řemesla pracovali v dílnách často v hodně vzdálených krajích, umožňoval tovaryšům nejen odborně se dále rozvíjet, ale také se rozhlédnout, kde by se jim mohlo dobře dařit. Náročné řemeslo si učeň začal osvojovat od deseti let, tovaryšem se stal obvykle v 16 až 18 letech. Cechy i radní v různých městech zaručovali vandrujícím základní podmínky, tj. několikadenní ubytování a stravu, aby si mohli domluvit případnou práci. Pokud se tovaryš rozhodl usadit, po čase mohl požádat o městské právo a o přijetí do místního cechu. Ten rozhodoval také o mistrovských zkouškách. Jejich zvládnutí – úspěšné zhotovení mistrovského díla – dalo zlatníkovi možnost založit si vlastní, samostatnou dílnu. Stávalo se, že i úspěšná a zavedená dílna přesídlila jinam – buď za lepším, nebo zlatníci následovali příslušníky šlechtických rodů, pro něž pracovali. Zlatníci svým zbožím také obchodovali – např. norimberští mistři často prodávali své zboží v českých městech.
Všechny tyto okolnosti přispívaly k rychlému šíření technických novinek, řemeslných fíglů a nových námětů. Typáře, břidlicové formy, olověné a dřevěné modely přenášeli zlatníci s sebou. Později mistři na dvoře Ludvíka XIV. vydali vlastní vzorové knihy; tyto dnešními slovy módní publikace se dobře prodávaly.
Jednotlivé dílny se často specializovaly na určité produkty. Nejvýznamnější z nich realizovaly církevní zakázky, kterých vskutku nebylo málo – vyráběly se monstrance, kalichy, patény, ciboria, pacifikály, berly, různé typy relikviářů, věčná světla, lavaba, svícny, ozdoby knižních vazeb i součásti církevního šatstva. Ve výjimečných případech se dokonce realizovala monumentálnější zlatnická díla vyloženě sochařského charakteru – oltáře, náhrobky, prvky morových sloupů apod. Nejváženější byli dvorští zlatníci, kteří zhotovovali pro panovníka luxusní šperky a reprezentativní předměty; vrcholem zlatnického umu byly pochopitelně panovnické insignie.
Špičkové dílny dále vyráběly šperky a jiné předměty z drahých kovů pro šlechtu a panstvo. Stejně jako u jiné produkce, i ve zlatnictví se vyrábělo levnější zboží pro střední vrstvy – náušnice, přívěsky, spony, snubní prsteny, různé medailonky; s výjimkou nejchudších obyvatel vlastnil každý alespoň nějaký předmět zhotovený příslušníkem zlatnického cechu. Z archivních záznamů si lze udělat představu o rozsahu zlatnické produkce v různých dobách. Tak v roce 1419 bylo v Praze 71 zlatníků, nepochybně mistrů s vlastními dílnami a učni. V době rudolfínské pracovalo v Praze kromě 50 dvorských zlatníků 210 mistrů, kteří většinou ovládali i stříbrnictví, rytectví a emailérství. Zlatnické zboží bylo, s výjimkou neklidných dob, vždy jedním z nejdůležitějších odchodních artiklů.
Z historie se dochovaly i levnější výrobky, např. poutní zboží a tzv. šmejdy, které většinou nebyly z drahého kovu a často se ho snažily s různou mírou důvtipu imitovat. V přemíře různého sortimentu postupně nabýval důležitou úlohu zlatnický cech; první psaný cechovní řád v českých zemích pochází z roku 1324.
Zlatníci, stejně jako příslušníci jiných řemesel, se snažili udržovat kvalitu produkce, tím podpořit prestiž obchodní lokality a ochránit ji před nekalou konkurencí. Cech posuzoval zejména kvalitu produkce, později také kontroloval skladbu sortimentu – jednotlivým dílnám povoloval přesně vymezenou výrobu. Povoloval rovněž mistrovi učně na dílně a stanovoval kritéria tovaryšských a mistrovských zkoušek. Ty byly významnou událostí; jejich úspěšným složením se zlatník stal plnoprávným členem cechu a mohl provozovat vlastní dílnu. Cech řešil i obchodní spory a dbal na celkovou etiku řemesla. Cechy povoloval panovník udílením tzv. privilegií.
Drahé kovy a úloha státu.
Drahé kovy byly vždy strategickými surovinami a každý vyspělý státní celek se snažil o celkový dozor nad jejich těžbou, mincovnictvím a legováním. Na přípravu a ražbu mincí dohlíželi státní legíři. Puncování výrobků zpočátku sloužilo k označení zlatníka a města, později přibyla informace o druhu a ryzosti materiálu. Rakousko získalo kontrolu nad puncovnictvím roku 1806; toho roku byl zaveden přímý státní dozor nad ryzostí produkce formou povinného puncování všech výrobků státem stanovenými značkami. Součástí Puncovního úřadu je i dnes zkušebna, která kontroluje ryzost výrobků. Puncováním dováženého zboží je garantována jeho kvalita; v současné době se postupně zavádějí smlouvy o mezistátním uznávání punců. Puncy zlatníků či firem jsou evidovány, nové povolovány. O tom všem se dozvíte v kapitole Puncovnictví, která je hlavní částí tohoto CD-ROMu.
Dobrá spolupráce výše zmíněných složek – státu (Puncovního úřadu ČR), profesního sdružení (Asociace klenotníků a hodinářů) i jednotlivých zlatníků – je pro prosperitu oboru důležitá i dnes.
