O zlatnických technikách

Již velmi dávno upoutal člověka tvárný blýskavý materiál, který občas nalezl v potoce. Daly se s ním dělat zajímavé věci – kamennými nástroji bylo možné valounek roztepat na plíšek a ten krájet do různých tvarů, do povrchu šly vytlačit rýhy a důlky. Vábení ornamentů na žlutých lesklých plíšcích nebylo možné odolat. Zpracování zlata tak započalo již na úsvitu lidských dějin. Fólie se daly různým přehýbáním, nýtováním a stloukáním spojovat dohromady, lemující pásek uchytil další materiály. I bez znalosti tavení a pájení vznikaly obdivuhodné šperky.

Brzy poté, co se člověk naučil vyrábět keramické nádoby, přišel i na možnost tavení zlata v tyglíku. Mísením valounků různé ryzosti se daly ovlivnit vlastnosti odlitku. Legování zlata, jeho odlévání do forem, pájení dílů pomocí slitiny s nižší tavnou teplotou – tyto klasické zlatnické postupy umožnily zhotovení nejrozmanitějších detailů. Již v době bronzové si zlatník dovedl vyrobit potřebná kladiva a jemné cizelérské nářadí. Z tohoto období již známe vrcholná zlatnická díla, která nebyla ani mnohem později překonána a nad jejichž mistrovským zpracováním a dokonalostí nezbývá než žasnout. Veškeré zlatnické techniky – tepání, cizelování, odlévání metodou ztraceného vosku, zkrášlování granulací, filigránem či emailem – jsou známy po dlouhá tisíciletí.

V této kapitole si přiblížíme jednotlivé zlatnické techniky na detailních fotografiích. Snímky jsou výmluvnou ukázkou výtvarného citu, důvtipu a šikovnosti zlatníků různých epoch.

Tepání

Tepání je tvarování plechu kovotepeckými kladívky s různě tvarovanými úderovými plochami. Technika se používá především pro tvarování nádob a rozměrnější plastické výzdoby (např. na církevních předmětech). Práce se provádí na dřevěném špalku, cizelérském tmelu, koženém vaku s pískem či profilované kovadlině. Pro zlatníka má tepání jednu významnou výhodou – z drahocenného materiálu může vytvořit vizuálně objemné dílo při velmi malé síle plechu. Tepání se často doplňuje jemnějším zpracováním – cizelováním. Pojmy tepání a cizelování se v odborné terminologii často nevhodně zaměňují.

 
 
Tepání

Galerie

Busta sv. Václava (Svatovítská klenotnice) Krásný příklad kombinace tepání a cizelování.

Cizelování

Cizelování je tvarování, dekorování plechu pomocí čakanů, železných tyček s různě tvarovanými razicími plochami na konci. Čakan drží zlatník v ruce razance úderu dociluje kladívky. Cizelováním se zhotovuje žlábkování, rýhy, vypukliny, důlky, matování ploch; někdy je čakan zhotoven jako malá raznice s drobným dekorem. Z tenkého materiálu vznikají působivé jemné reliéfy a dekorované plochy. Velikou výhodou techniky je možnost střídavě pracovat z obou stran plechu. Plech se obvykle podkládá cizelérskou smůlou, ke které se přilepí zahřátím. Vzácný materiál je úsporně využit – plechy jsou velmi tenké (zpravidla 0,6 mm, výjimkou nejsou skvosty s jen poloviční sílou stěny). Cizelérská technika se též používá při finální úpravě hrubších odlitků (zahlazení, dokreslení modelace).

Cizelování

Galerie

Busta sv. Václava - v detailu zaujmou nádherně cizelérsky pojednané vousy

Plošné rytí

Další technikou zdobení povrchu drahého kovu je plošné rytí. Jemné lineární odebrání materiálu lze přirovnat ke grafice – rydly lze vytvořit nejen plošný ornament, ale celé složité kompozice s různými motivy. Technika se uplatňovala například na liturgických předmětech k vytvoření magických symbolů a božstev. Od gotiky se ryté výjevy vytvořené na rovné ploše kovu začaly využívat k tisku na papír – prohlubně stačilo zatřít černí a lisem přitlačit k papíru. Kalené železné rýtko s dřevěnou násadou, vedené rukou ve správném úhlu, může vytvořit „síť“ drobných vrypů neuvěřitelné jemnosti. Žádnou jinou klasickou grafickou technikou nelze pracovat tak přesně a podrobně – řečeno dnešními slovy, s takovým „rozlišením“. Technicky a kompozičně jsou vrcholnými díly techniky plošného rytí renesanční mědirytiny.

Plošné rytí

Galerie

Rytý medailonek umístěný v podstavci ciboria (Archeologický ústav)

Odlévání

Po období primitivního zpracovávání zlata tepáním byla vynalezena technologie odlévání. Staré národy se naučily tavit kovy v keramických tyglících. Zlato, měď a stříbro, které se v přírodě vyskytují v ryzí (nesloučené) formě, se uplatnily jako první díky snadné zpracovatelnosti bez nutnosti rafinace; teprve později bylo objeveno tajemství výroby bronzů, tavených složitými postupy z rud mědi a zinku. Odlévání ozdobných předmětů z kovů do formiček a především technikou ztraceného vosku bylo známo mnoha kulturám celého světa.

Docílit žáru potřebného k roztavení zlata nebylo obtížné ani v jednoduché výhni. K její stavbě stačilo pár vhodných kamenů na vybudování komůrky a komínového odtahu, vnitřní stěny se vymazaly hlínou. Odlévalo se do formiček ze směsi popele, mastných sazí, jemného jílu a písku, křídy či jiných materiálů, do níž se obtiskl model či reprodukovaný objekt. Poněkud náročnější je odlévání technikou ztraceného vosku – odměnou za pracnost je ale možnost odlít prakticky jakýkoliv návrh zhotovený z vosku, včetně složitých propletenců. Voskový model se obklopí směsí jemné hlíny a křídy; pro zvýšení poréznosti se do druhé vrstvy obalu přidávaly zvířecí chlupy. Po vysušení se forma zahřeje a vosk vyteče ven vtokovým kanálkem. Do vniklé dutiny se nalije roztavený kov a po jeho utuhnutí a vychladnutí se forma rozloží nebo rozbije. Odlitek se většinou dále upravuje a zdobí.

Odlévání

Galerie

Zlatá soška Krista - Kolem roku 1000, výška figury 35 mm.

Email

Nanesení a tavba skloviny na povrchu drahého kovu skýtá krásnou možnost, jak lze barevně vykrýt části plochy šperku. Využití emailu na kovech bylo zřejmě objeveno brzy po vynálezu glazury pro zušlechtění keramického střepu. Obě technologie mají společný základ – sklovina probarvená obvykle kysličníky kovů se po utavení rozdrtí na prášek, který se nanese na povrch výrobku. Prášek se v žáru výhně roztaví a sline s podkladem. Emailová sklovina má obvykle nižší tavnou teplotu (750–850 °C) než keramická glazura (1 000–1 200 °C). Slinutí skloviny ve šperkařství musí respektovat tavnou teplotu použité slitiny drahého kovu.

Email

Galerie

Závišův kříž (Vyšebrodský klášter)

Filigrány

Kdo by neobdivoval jemné krajkoví filigránových šperků? Dráty stáčené do nejrůznějších spirál a rozvilin, pájené do celků, doplněné kuličkou či lístečkem tvoří lehounkou, křehce působící, avšak pevnou konstrukci. Takový fígl se neztratil v žádné zlatnické epoše. Jak se dociluje příznačného jemného zrnění filigránového drátku? Drátek čtverhranného profilu se hustě stočí a následně rozklepe do pásku – na hraně pásku zůstane zrnění. Tvorba složitých ornamentů vyžaduje nejen trpělivost a šikovnost, ale i velkou zkušenost s řazením jednotlivých úkonů. Ke spojení jemné síťoviny se pájka nanáší sypáním jemných pilin.

Filigrány

Galerie

Závišův kříž (Vyšebrodský klášter)

Montáž

Pojem montáž je poněkud volný – v klasických popisech zlatnických postupů jej obvykle nenalezneme. Přesto jde o nezastupitelnou součást zlatnictví. Tepání i odlévání mají své konstrukční a tvarové limity, nemluvě o hmotnosti výrobku. Proto jsou složité a jemné tvary konstruovány z plechů a z různě kovaných, válcovaných či protahovaných profilů. „Stavební prvky“ vyřezané z plechů a vytvořené z pásků, čtyřhranů, trubiček a drátků se postupně spojují pájením. Montáží lze vytvořit prakticky jakoukoliv konstrukci, výsledek záleží na záměru a zkušenosti, důvtipu a zručnosti zlatníka. Důležitou roli hraje nářadí – ve vybavení zavedené zlatnické dílny najdeme různě tvarované kleštičky, průvlaky na tažení drátů a profilů, kovadlinky s různými rýhami a jamkami, různá kladívka, malé valcny pro válcování plechů a profilů, sadu všelijak tvarovaných pilníků, lupenkovou pilku. Může to být až dva tisíce i více položek; ve srovnání s ostatními řemesly je v tomto pohledu zlatnictví nepochybně rekordmanem.

Montáž

Galerie

Gotický relikviář, celkový pohled (Svatovítská klenotnice)