Zajímavosti o zlatě

Zlato, latinsky aurum, má chemickou značku Au. Bod tání je 1064°C, bod varu 2600°C. Nepůsobí na něj vnější vlivy, nerezaví, je odolné vůči kyselinám, zásadám i solím. Rozpouští se pouze v lučavce královské a směsích kyanidu. Pro tyto vlastnosti, snadnou zpracovatelnost a v minulosti i dostupnost je prvním kovem, který začali lidé těžit a využívat.

Specifická hmotnost zlata je 19,3 g/cm3. Kilogram zlata lze odlít do krychle o hraně 3,75 cm.

Nejčistší dosud vyrobené zlato má ryzost proslulých sedm devítek – 999,9999 a používá se k chemickým účelům, V přírodě se nachází vesměs v řadě sloučenin: se stříbrem, mědí, paladiem, rhodiem, iridiem, platinou, vizmutem aj. Nejčastěji se vyskytuje jako teluridy zlata, zlata a stříbra.

Zlato je v podstatě všude. Z hornin putuje do vody, do rostlin i živočichů. Mořské organismy /v suché formě hmoty/obsahují v průměru 45 ppb zlata, v rostlinách se hromadí v semenech, kořenech, dřevině a kůře. Některé rostliny jsou dokonce koncentráty zlata a slouží k biochemickému vyhledávání jeho ložisek. Zlato najdeme rozptýlené i ve vesmíru. Je v železných meteoritech, kamenných meteoritech, sklovitých tektitech a měsíčním prachu.

Nízký obsah zlata se udává v gramech nebo miligramech na tunu zkoumaného materiálu nebo v jednotkách ppm a ppb, což je odvozeno z anglického názvu part per milion /jedna miliontina/ či part per bilion /jedna část z miliardy/. Zemská kůra obsahuje průměrně 0,0035 g zlata v tuně hornin. V mořské vodě je rozptýleno 0,001 až 6 mg zlata v 1m3. Moře a oceány naší planety mají v sobě milión tun zlata.

Zlatonosné písky mají dosti hrubé, ale někdy i jemné až prachové podíly zlata. Podle velikosti lze rozdělit na hrubé zrno nad 2 mm, střední zrno 1-2 mm, jemné zrno 0,5 – 1 mm, prach tvořený zrnky menšími než 0,5 mm.

Těžba zlata

Celkové množství zlata vytěžené člověkem se odhaduje na 75 000 až 117 000 tun. Vezmeme-li vúvahu maximální odhad, byla by to krychle o hraně 17,5 m. Asi 2 % z tohoto množství byly získány do roku 1492, od tohoto data do r. 1800 8%, 25% v letech 1801 do r. 1900 a 65% až ve 20. století. Na začátku 20. století se zlato těžilo na primárních nalezištích s koncentrací zlata 15 g v 1 tuně. Současná technika umožňuje těžit z primárních nalezišť, kde je pouze 1,5g-1,2 g v tuně rudniny. V současnosti šperkařský průmysl zpracovává ročně přes 200 tun zlata.

Lidé těží zlato nejméně 6 000 let. Svědčí o tom jak písemné prameny /bible, dále antické báje o králi Midasovi, jenž pouhým dotekem měnil všechny předměty ve zlato/, tak archeologické nálezy. Víc než pět tisíc let starý pohádkový šperk sumerské královny Šubad, nalezený v Uru v Mezopotámii, dále pohřební masky s klenoty egyptských faraónů dokonale umělecky zpracované.

Zlato se těží ve více než 50 zemích světa. Největší naleziště jsou vJAR, Rusku, Kanadě, USA, Nové Quinei a v Austrálii.

Z kanadských ložisek zlata je nejbohatší území Kanadský štít, kde se od Quebecku až po severozápadní teritoria vyskytuje hojnost křemenných zlatonosných žil. Jen důl Hollinger, uzavřený vr. 1970 vydal celkem 515 tun ryzího zlata. V dobách největšího rozkvětu revíru 2 dosahovaly některé z dolů až 2 km hloubek. Revír Kirkland Lake vOntariu produkoval přes 30 tun zlata ročně. Teprve v 80. Letech minulého století byl objeven revír Hemlo u města Marathon ve státě Ontario, Tvoří jej několik dílčích ložisek, z nichž největší je Hemlo a Long Lac. Jen na těchto dvou ložiskách se odhaduje zásoba přes 590 tun zlata při průměrném obsahu 6 g v 1 tuně horniny.

V Japonsku bylo v polovině minulého století v činnosti 94 dolů na zlato, které je nejčastěji uloženo v křemenných žilách a obsahuje až 50% stříbra. Nejvýznamnějším dolem je Konomai na ostrově Hokkaidó, kde je vytěženo přes 25 tun zlata a 48 t stříbra.

Spojené státy americké těží 15% světové produkce zlata. Doly jsou hlavně voblasti Sierry Nevady, Skalnatých hor, Appalačského pohoří, Aljašky a Black Hill. 5-10% celkové produkce zlata pochází z rýžovisek, asi 40% se získává jako vedlejší produkt při těžbě mědi a dalších kovů. Jedním z největších dolů na zlato na západní polokouli je ložisko Homestake vJižní Dakotě u města Lead, kde se od r.1879 dokonce minulého století vytěžilo na 900 tun ryzího zlata.

Indie. V Kolarském zlatonosném revíru se těží zlato z téměř 1,50m mocné žíly Champion vdélce 1 km a do hloubky 3 000 m. Ruda obsahuje vprůměru7-10 g v tuně horniny.

Nový Zéland. Zlato se těží hlavně vrevírech Haurski, Thames a Otago na jižním ostrově N.Zélandu, kde bylo získáno přes 260 t zlata hlavně z křemenných žil. Třetina z celkové produkce zlata Nového Zélandu pochází z rýžovisek.

Australská ložiska zlata se nacházejí v jižní Austrálii. Přímo gigantické ložisko Olympic Doum je u farmy Roxba Downs, 650 km od hlavního města Adelside. Geologové společnosti Western Mining odhadli ložisko na 32 tun mědi a 10 000 tun zlata, čímž se zařadilo mezi největší ve světě. Ložisko je zakryto 350 m silnou vrstvou druhohorních a třetihorních usazenin. Vrstva rudy mocná až 250 m, obsahující 16% mědi a 6 g zlata na tunu je uložena v 1,5 miliardy let starých sedimentech. Vydatná jsou i rýžoviska Viktorie a Queenbslandu, pohřbené pod silnou vrstvou lávových proudů čediče. Pod čediči se nacházelo ve štěrcích velké množství zlatých nuggetů všech velikostí. Váha nuggetů a kusů zlata vytěžených v Austrálii se pohybovala od 2,01 do 92 kg.

Nejhlubším zlatým dolem světa je Western Deep Levela Mine v Transvaalu vJAR, dosahující 3840 metrů. Teplota hornin v této hloubce je 55°C.

Brazílie náleží mezi největší producenty zlata jižní Ameriky. Roční těžba dosahuje cca 55 tun, přičemž 85 procent pochází od tzv. garimpeiros-zlatokopů, kteří těží na vlastní pěst na říčních rýžoviskách. Jen 7 tun zlata pochází z organizované pozemní těžby na dole Morro Belho a Serra Jacobina. Nejpopulárnějším nalezištěm Brazílie je Serra Pelada ve státě Pará, kde se soustředˇuje nejvíce zlatokopů. Bylo objeveno teprve vroce 1979 a již první pokusy prokázaly vysoké lokální koncentrace zlata. Žilky, nuggety a houbovité shluky ryzího zlata se vyskytují vtrhlinách hluboce zvětralých pískovců a jílovců. Serra Pelada je proslulá nálezy obřích zlatých nuggetů, z nichž největší vážil 60 kg.

Těžba zlata v Čechách

Čechy měly po staletí pověst zlatonosné země. Zlato se rýžovalo na Otavě, Volyňce, Blanici, Lomnici, Vltavě a dalších tocích. Prof. F. Pošepný, který se koncem minulého století zabýval historií rýžovnických prací v Čechách, odhadl jejich plošný rozsah na 75 km čtverečních a výtěžek na 1 000 tun. Od středověku vzkvétalo i dolování. Dolovalo se ve Zlatých horách na Moravě, v Kašperku /Šumava/ a na Jílovsku. Jílovské doly Pepř, Radlík a Rotlev byly uzavřeny až vr. 1968, kdy jejich výtěžnost klesla pod hranici rentability.

Ve starých sejpech vModlešovicích na Strakonicku zjistili archeologové, že prvními rýžovníky tu byli lidé knovízské kultury /střední doby bronzové/ a to již v9.-8 století př.n.l. Jižně od Prahy, poblíž Černolic, odkryli archelogové jámy a odvaly, svědčící o dobývání zlata z terciálních písků 6.-5. století, tedy z mladší doby halštatské.

Velmi pilnými rýžovníky byli u nás Keltové, což dokazují nejen sejpy, ale i stopy po starých výrobnách mincí, odkryté voppidech Stradenice, Závist, Hrazany aj.

Naleziště zlata v Čechách jsou vázána hlavně na obvodové partie hlubinných vyvřelin – trojúhelník mezi Českým Brodem, Táborem a Klatovy. Tady leží i středověká hornická místa Havírek u Písku, Jílové, Nový Knín, Libčice, Krásná Hora a Milešov. Mezi vzdálenější výskytiště patřila zlatonosné křemenné žíly u Kašperských Hor, méně známá Dobrá Voda na Českobudějovicku, kdysi slavný zlatodůl Rudný na Vlašimsku a malá ložiska v Podkrkonoší.

Zajímavosti z historie zlata

Kde leží bájný Ofir, odkud podle starozákonných textů nechal král Šalamoun dovézt zlato k výstavbě jeruzalémského chrámu, zjišťovali archeologové. Po dlouhém bádání došli k závěru, že někdejší ofirské doly byly pravděpodobně v horské oblasti Mandad Dahab vSaudské Arábii. Zdrojem bohatství izraelských králů byly zdejší dnes již opuštěné doly. Kubatura hlušiny na haldách odpovídá jednomu milionu tun, což by mělo stačit k získání potřebných 34 tun zlata.

V hrobce osmnáctiletého egyptského faraona Tutanchamóna, který vládl 1347 – 1339 př.n.l. objevili archeologové dosud největší poklad: rakev, sarkofák, trůn, stovky nejrůznějších sošek a šperků byly zhotoveny z devíti tun zlata. Jeho cena byla znásobena dokonalým uměleckým zpracováním.

Vládcové jihoamerické říše Inkové žili v palácích ze zlata, oblékali se do zlatých hávů a nosili zlaté šperky. U příležitosti narození svého prvního syna dal Inka Huyana Kapak ukovat řetěz ze zlata, který neslo v průvodu 180 mužů. Chrám Inky Kuri Kanča stál ve zlaté zahradě.

Tráva, květy, ptáci i zvířata – vše bylo zhotoveno ze zlata.

Techuelost je primitivní forma peněz Indiánů v předkolumbovské Kolumbii. Byla to brka naplněná narýžovaným zlatým prachem.

Historie znala zlatý monometalismus, stříbrný a měděný monometalismus, kdy plnohodnotné mince byly raženy pouze z jednoho kovu.

Roku 1519 se Cortéz poprvé vypravil do Mexika a Aztékové podlehli evropským zbraním a taktice. Podle Williama H. Prescota dostal Cortéz od vládce Aztéků Montezumy bohaté dary, které měly uklidnit jeho dobyvačnost. Byly mezi nimi 2 límce ze zlata a drahokamů, 28,35 kg zlatých valounů, ze zlata vyrobení ptáci a zvířata.

Slavné výrobky

Mistrovské dílo – slánku pro francouzského krále, vytvořil nejslavnější zlatník renesance Benvenutio Cellini– 1500-1571.

Zpodobňuje moře a zemi– mužskou a ženskou postavu. Moře třímá v pravé ruce trojzubec a v levé umně zpracovaný koráb, který sloužil jako schránka pro sůl. Pod ním byly čtyři mořští koně, kteří měli poprsí a přední nohy koňské, ostatní část pak rybí. Voda byla značena vlnami a potažena emailovým povlakem modrozelenavé barvy. Zemi zpodobnil zlatník jako ženu s rohem hojnosti vruce, nahou stejně jako muž. Po její levé ruce umístil iónský chrámek, což byla schránka na pepř. Tato slánka se dnes nalézá ve sbírkách vídeňského umělecko- průmyslového muzea – v současnosti ukradena.

Petrohradský klenotník Peter Carl Fabergé v letech 1884-1917 dodával každý rok ruské carevně velikonoční zlaté vejce. Jedno z vajíček mělo např. emailovou skořápku a uvnitř zlatý žloutek, vněmž se skrývalo miniaturní kuřátko, vtom pak napodobenina carské koruny a malý přívěsek. V roce 1911, kdy byla otevřena transsibiřská magistrála byla ve velikonočním vajíčku platinová lokomotiva se zlatými vagóny.

Snad největším existujícím předmětem ze zlata je vana, nacházející se v jednom japonském hotelu. Váží přibližně 150 kg a přisuzuje se jí čarovná moc – uzdravuje lidi a prodlužuje jim život.

Technologické zajímavosti v historii zpracování zlata

Staré říše Středního východu byly nejen pionýry v těžbě zlata, ale i v jeho uměleckém zpracování. V Uru na dolním toku řeky Eufratu spočívá vpět tisíc let starém hrobě královna Šubad. Vlasy má spletené vhustý pevný uzel a kolem hlavy se jí vinou tenké zlaté prsteny, listy a plody dokonalé jako přírodní, navíc zdobené lazuritem, karneolem a achátem. Ze zlatého ozdobného hřebene vystřeluje sedm kopretin, upevněných na tenkých zlatých drátech, které královně padají přes skráně. Jsou zpracovány tak, aby se při sebemenším pohybu dostaly do třpytivého lesku. O nic méně nádherné nejsou pohřební ozboby egyptských princezen v nilském údolí. Patří k nim zlaté čelenky, náramky a ozdobné kruhy na nohou, něžné květinové korunky s pestrými polodrahokamy. Z těchto nejstarších dob však zřídka pochází čisté zlato. Člověk je přijímal tak, jak mu je poskytla příroda, tedy často smíšené se stříbrem. Toto bledé zlato nazývají Egypťané elektron.

Zlato nepoužívali lidé jen pro okrasu, ale i pro zdraví. Od dob Etrusků, Řeků a Římanů především ve stomatologii. Byly pokusy léčit zlatem i tuberkulózu. Radioaktivní zlato se používá k léčbě nádorů a léčivé preparáty obsahují zlato proti revmatickým onemocněním.

Jeden ze slavných zlatníků středověku mnich Rogerus z Helmarshaurenu, známý pod řádovým jménem Theophilus napsal první učebnici zlatníků: Shedula diversarum artium. Bylo to významné dílo o středověkém umění a před vynálezem knihtisku bylo mnohokrát opisováno.

Zlatnické umění starých Etrusků zůstávalo pro moderní zlatníky dlouho záhadou, kterou rozluštil až v roce 1937 berlínský zlatník Wilm. Odhalil technologii granulace, kterou Etruskové zdobili šperky pomocí tisíců zlatých kuliček velikosti máku. Vytavil z kousků materiálu v kelímku s dřevěným uhlím zlatá zrnka. Uhelný prach bránil tomu, aby se zlaté kuličky při tavení spojily. Lepil je pak na budoucí šperk pryskyřicí a teprve po zahřátí došlo ke spojení.

Zpracování zlomkového zlata a pilin na ryzí zlato. Na jeden díl tohoto materiálu přidáme 2,5 až 4 díly stříbra. Z této směsi se připraví granálie vléváním roztavené slitiny do studené vody. Zlato se oddělí od stříbra zředěnou kyselinou dusičnou v porcelánové nebo kameninové misce. Kyselina rozpustí stříbro a zlato pak zůstává jako sedlina. Zlatý prášek se po vyvaření odfiltruje, vloží do kelímku s přídavkem malého množství boraxu a ledku a pak se taví. Tímto způsobem, tzv. kvartací se získá zlato o ryzosti až 998/1000.

K pozlacování se používá lupínků zlata o síle 0,0001 mm – jedné desetitisíciny milimetru. Lupínky se získávají cytahováním a mnohonásobným tepáním.

Téměř ryzí, tzv. dukátové zlato vyniká krásnou žlutou barvou. Tohoto odstínu lze dosáhnout i u zlata nižší ryzosti /0,585 – 0,750/ chemickým zbarvením. Předměty vyžíháme, čímž přísada mědi ve zlaté slitině okysličí a předměty na povrchu zčernají. Pak se na stříbrném drátku zavěsí do horké lázně z ledku draselného, kuchyňské soli a kyseliny chlorovodíkové. Vařením vkameninové nebo porcelánové nádobce se uvolní plynný chlor a zbaví předměty černého oxidu mědi.

Ze všech kovů zlato vyniká tažností a kujností. Z unce zlata, z 31,103 g, lze vytáhnout drát dlouhý 80 km nebo ji lze rozklepat a roztepat do průsvitného plechu o ploše 10 m2.

Čisté zlato je měkké a lze do něho škrábat nehtem. K dodání potřebné tvrdosti a příp. změně barvy se používá ve slitinách s jinými kovy. Měď barví zlato do červena, kadmium do zelena, nikl a paládium dávají zlatu barvu bílou.

Zlato a mincovnictví

Vzácný kov zlato byl v dobách nejstarších používán ke zhotovení chrámových předmětů a pak postupně nahradil směnu zboží zlatými penězi. Už ve starém Egyptě používali zlaté slitky o hmotnosti 14 g, označené jménem zakladatele 1.dynastie faraonů Menes. Tvrdí se, že první mince razili Lýdové. Lýdský králů Kreosus, který dal zvěčnit krásu své milenky do zlaté sochy, měl pokladnu plnou zapečetěných měšců se zlatým prachem, jenž byl tehdy snadno zvažitelnou a směnitelnou hodnotou. Později kolem roku 550, dal však razit mince ze zlata.

První lýdské mince byly z elektra, slitiny zlata a stříbra vpoměru 73:27%. Jiná z teorií klade vznik mincí do 6.stol.př.n.l., do řeckého Milétu. Na zlaté mince je ražen obraz dobytka, jako upomínky na doby, kdy sám dobytek byl měřítkem hodnoty Dosud největší zlaté mince zvané statery razili v 7.-3. stol. př.n.l. tehdejší obyvatelé Afganistánu, Turkestanu a části Ruska. Staří Řekové používali především stříbrné mince. Římané již razili mince ve státních mincovnách, které odpovídaly státu za jejich hmotnost a jakost. Byly to mince měděné a stříbrné. V r.217 př.n.l. vyšla z římské mincovny i první zlatá mince – zlatý denár /dernarium aureus/. V době Ceasara měla 8,18 g zlata, za Diokleciána 5,46 g a za Konstantina již jen 4,55 g zlata. U chrámu Varujíci Junony /Juno moneta/ byla na Kapitolu první mincovna a příjmení této bohyně je ještě dnes pojem pro peníze.

Rozkvět zlatého mincovnictví nastává ve středověké Evropě. První a nejznámější byly dukáty /italsky ducato d´oro/ ražené za Rogera II. vApulii asi r. 1140, kdy se podařilo spojit toto vévodství s Kalábrií a Sicílií vkrálovství. Následovala Florencie /1252/ a po ní Benátky.

První dukáty v Čechách

První dukáty v Čechách začal vydávat Jan Lucemburský kolem r. 1325. Byly z 23 a 2/3 zlata a vážily 3,5 – 3,69 g . Po Janu Lucemburském následovali Karel IV., Václav IV., Vladislav II., Ludvík. Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II. a Leopold I. Poslední dukáty razila Marie Terezie a jako její předchůdci stále ve stejné hmotnosti a ryzosti. Jílovské dukáty vznikly jako zvláštní ražba pražské mincovny v letech 1710 až 1727. Čs. Dukáty byly dány do ražby u příležitosti 600. Výročí úmrtí císaře Karla IV. Razila je státní mincovna v Kremnici v hodnotě jedno, dvou, pěti a deseti dukátů.

Slitiny zlata

Bílé zlato je náhražka platiny k výrobě klenotů. Vyrábí se nejčastěji přísadou paládia nebo niklu. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.

Elektrum je bledě žlutá slitina zlata a stříbra v poměru 3:2, známá již od 3. tisíciletí př.n.l. vEgyptě a Malé Asii.

Tumbaga je slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Má matný lesk bronzu, vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí.

Míry

Karát – je hmotnostní jednotkou pro zlato a drahokamy. Pro drahokamy se jeden karát rovná 0,2 g, pro zlato je jeden karát 1/24 obsahu zlata ve slitině.

Slovo karát vzniklo z arabského kirat či řeckého keration, což je semeno svatojánského chleba ze stromu rohovníku obecného, rostoucího vAfrice, Asii a jižní Evropě. Tato semena 6 s nejméně kolísavou hmotností /0,195/ se stala,kdysi základem pro vážení drahých kovů, perel a zlata. Zlaté pruty vážily 35 – 40 kg.

Alchymie a zlato

Nejstarší recepty na „výrobu“ zlata pocházejí z roku 300 př.n.l. Záznamy na papyrusech byly objeveny roku 1800 v někdejším královském městě Thébách a zdá se, že jim byly předlohou texty ještě starší.

České země byly v 16. a na začátku 17. století jedním z největších středisek alchymistů. Ti se soustředili hlavně na dvoře Rudolfa II. a nejbohatšího šlechtice té doby – Viléma z Rožmberka. Byli mezi nimi jak významní vědci, tak šarlatáni. Při pokusech objevit zlato byl objeven fosfor a antimon a vyrobena řada lučebnin jako kyselina sírová, chlorovodíková a dusičná. Objeven byl také etér a berlínská modř.

Podvody alchymistů: alchymista roztavil vtyglíku olovo a míchal je stříbrnou tyčinkou. Tyčinka však byla dutá a ukrývala vsobě zlato. Otvor zalepený voskem se vžhavé lázni uvolnil a ocitlo se v ní skryté zlato. Dalším žíháním se olovo odpařilo a oxidovalo. Na dně tyglíku se pak objevila kulička pravého zlata.

Jak hledat zlato

Zlato lidem odhalila ve většině případů voda. Na dně vodních toků se ukládaly částečky kovu – zlatinky, vyplavené podzemními vodami ze zlaté žíly, schované v zemi. Lehké minerály se plavily do údolí a těžké, k nimž patří zlato, zapadávaly do dna v blízkosti původního zdroje. Prospektoři putovali proti proudu s rýžovací miskou a sledovali, zda na jejím dně zůstane drobný kousek zlata. Pozorovali, zda zlatinek proti proudu přibývá a pečlivě zaznamenávali místo, kde se zlato přestalo objevovat. Podle toho pak našli místo, kde se zlato do potoka dostává a v okolí hledali sondami v zemi zlatou žílu.

Rýžovací pánev

Zlatokopecké nářadí a vybavení muselo být jednoduché, aby si je mohli vyrobit zlatokopové přímo na nalezišti. Nejběžnějším typem byla rýžovací pánev. Mělká nádoba se šikmými stěnami byla vytlačena z kusu plechu. Dnes je většina pánví vybavena jedním nebo několika žlábky či výstupky pomáhajícími zadržet zlato a těžké minerály při odplavování křemenných či horninových zrnek.

Jílovací škopek

Patří mezi důležité pomůcky zlatokopa všude tam, kde zlatonosný materiál obsahuje vyšší podíl jílu, jehož odstraňování na pánvi je značně zdlouhavé. Stačí dětská vanička, necky nebo polovina barelu. Materiál nasypeme dovnitř, napustíme vodou, širokým pádlem mícháme. Zakalenou vodu občas odpouštíme a doplňujeme novou, dokud nezbude čistý písek a štěrk, připravený pro sítování a rýžování na misce nebo jiném jednoduchém zařízení. O tom, že se zlatokopové museli zbavovat jílu velmi často, svědčí místní názvy Jíloviště či Jílové.

Rýžovací kolébka

Se používala všude tam, kde byl vysoký obsah zlata a nedostatek vody. Uměl si ji zhotovit každý zlatokop. Z prken ztloukl bednu, na jejímž dně byla deska potažená hrubou tkaninou. Nad ní byla další vyjímatelná dřevěná deska, rovněž potažená hrubou látkou. Víko bedny tvořilo síto s otvory 0,5 cm. Houpání kolébky zajišťovaly dvě lyžiny připevněné napříč ke dnu kolébky. Zlatokop házel štěrk na síto a pravidelně odstraňoval velké kameny a stále 7 rukojetí kolébku houpal. Po hodině nebo dvou obě desky potažené tkaninou vytáhl a pečlivě promyl ve džberu s vodou.

Rýžovací splav

Byl vdobách zlatých horeček nejužívanějším zařízením, důvěrně se mu říkalo „dlouhý Tom“. Výroba takové pasti na zlato bala poměrně jednoduchá. Z coulových prken se zbilo korýtko o šířce 20 x 60 cm, jehož dno se opatřilo překážkami z různých materiálů. Délka splavu bývala do 2 m. Ve starověku pokrývali zlatokopové dno korýtka ovčí kůží s hustým rounem – odtud vznikly slavné pověsti o zlatém rounu. Na hrubé zlato stačila i pytlovina, kanafas nebo i rohož zlýka a proutí.

Složitějším zařízením býval pak rýžovnický vysavač a plovoucím lapačem zlata či rýžovnický šejkr, podobající se prohazovačce na písek. Moderní pomůckou se stala rýžovací odstředivka Američana Johna Calvena ??? z r. 1970, která vedla k částečné mechanizaci práce.

Rýžovnický fukar

je komplikovanější zařízení z australských nalezišť, která místo vody používá vzduch.

Detektory kovů

jsou technicky nejpokročilejší pomůcka. Hodí se výborně na hrubé zlato a nuggety, jemně rozptýlené zlato však nedovedou najít. Detektory se zrodily ve 2. světové válce pro hledání min. Jeden profesionální prospektor nalezl pomocí detektoru za tři roka přes 1000 nuggetů o celkové hmotnosti 20 kg.

Amalgamace

je zlatokopecký trik, jak získat v čisté podobě zlato, které uniká zkušenému oku a které nazýváme zlatý prach /např. v písku na mořské pláži/. Používá se k tomu rtuť, která je žroutem zlata. Rychle v sobě rozpustí zlato na amalgám, jakýsi roztok zlata a rtuti. Oba kovy s dají oddělit. Pro malé množství stačí kus jelenice či kůže na čištění oken. Prospektor strčí amalgám do kůže, přebytečnou rtuť vymačká a zbude mu žlutá hrudka. Pak rozřízne zlatokop syrový brambor, v jedné polovině vydlabe místo pro amalgámovou hrudku a druhou polovinou bramboru přiklopí. Na lopatě nebo železném plátu opéká brambor na mírném ohni. Za chvíli se rtuť odpaří a kondenzuje v syrovější části brambory. Ve vydlabaném důlku zbude zlato v čisté podobě.

Získávání zlata pomocí mikroorganismů.

Celosvětový zájem o kvalitu životního prostředí vyvolal rozvoj loužení zlatých rud pomocí bakterií a jiných mikroorganismů. Mikroorganismy vykonávají v přírodě obrovskou práci, pomáhají při vytváření i rozkladu hornin a nerostů. Této jejich schopnosti lze využít k získání kovu z chudých rud nebo z ložisek, vytěžených klasickými metodami. Vždyť po dolování zůstává v některém rudném ložisku 5-20 % rudy, kterou současnými prostředky nelze vytěžit. A právě kov obsažený v těchto rudách dokáží bakterie rozpustit v důlní vodě z níž se získá bez větších obtíží.

Míry a váhy zlatokopů

ryzí zlato =  24 karátů 1 trojská unce =  31,1 g 12 uncí =  1 libra 8 čistá unce je prakticky ryzí zlato /999 dílů zlata na 1 000/ standardní unce je 916,67 dílů na 1 000, což odpovídá 22 karátovému zlatu 1 grain /zrno/ =  0,0648 g 1 hřivna zlata, =  220 g 1 shekel =  16,33 g  =  252 grains 1 talent =  3 000 shekelů 1 rýžovnická pánev =  10 litrů 100 rýž. pánví =  1 m3 1 load =  1 krychlový yard zlatonosného písku 1 hřebík /nail/ =  2,25 palce 1 akr =  4046, =  0,4 ha punc =  značka vyražená do drahého kovu zaručující jeho dohodnutou ryzost zlaté pruty vážily 35 – 40 kg

Jak se hledá zlato dnes

Hledání ložisek zlata v současné době se velmi podobá lovu. Geologové a prospektoři provádějí průzkum terénu buď v ohromných oblastech, nebo naopak v pečlivě vybraných lokalitách. První metoda se uplatňuje vdosud neprozkoumaných oblastech rozvojových zemí, neboť se vychází ze zkušenosti, že na velké ploše se obvykle vyskytuje jedno nebo i více ložisek nerostných surovin. Děje se to tak, že rozvojový stát vydá na stanovenou dobu koncese na geologický průzkum. Za koncese se platí čímž stát získá finanční prostředky a nadnárodní společnosti zájem investovat kapitál do objevených ložisek. Jednotlivé díly pronajatého území se rozparcelují menším důlním společnostem a jednotlivým prospektorům. Ti svoje nálezy co nejrychleji zajistí klaimem – záborem a nabízejí je za odstupné k těžbě. Cenu klaimu dovedou prospektoři odhadnout velice rychle. Na několika místech odseknou ze skály malé kousky, ty na plechu lopatou rozseknou a kladivem rozetřou na prášek. Pak odměří až 10 krabiček od zápalek a přímo na lopatě drť vyrýžují. Podle počtu zlatinek ve vzorku pak prospektor určí, kolik gramů zlata jedna tuny či krychlový metr skály obsahuje.

Hroudy zlata

Hrouda nebo také valoun zlata je přírodní kus různé velikosti a tvaru, jemuž se odborně říká nugget. Ve zlatých horečkách předminulého a minulého století bylo nalezeno mnoho nugget. V roce 1869 byla ve Zlatém trojúhelníku u Wedderbunu, 225 km severozápadně od Melbourne, nalezena hrouda zlata o váze 71, 03 kg a pojmenována „WELCOME STRANGER“. Největší nugget světa se bohužel nezachoval, záhy po nalezení byl roztaven. O osm let dříve objevila skupina šesti zlatokopů na Bekery Hillu u Ballaratu ve státě Victoria vříční naplavenině nugget o hmotnosti 68 kg.

Zatím největší kus zlata se našel roku 1872 na lokalitě Hill End vNovém Jižním Walesu. V literatuře je známý jako Holtermanův a Bayerův vzorek o hmotnosti 235 kg a rozměrech 1,45 x 0,66 x 0,05 m. Byl součástí bloku rudné žíly, tedy nikoliv nugget vpravé slova smyslu Během let se staly nálezy nuggetů vzácné. Až pomocí detektorů kovů v nedávné době se začaly objevovat jak houby po dešti. Jeden z posledních významných nuggetů byl nalezen v r. 1980, opět v Austrálii ve Zlatém trojúhelníku ve Wedderbunu. Říká se mu HAND OF FATE – Ruka osudu. Našel jej příležitostný prospektor pouhých 15 cm pod povrchem země. Při hmotnosti 27,2 kg a rozměrech 45×20 cm se jeho cena odhadovala na milión dolarů.

Hojnost nálezů nuggetů vKalgoorlie, Leonory a Mount Magnetu v západní Austráii vyvolaly hotovou inflaci, nabídka přerostla poptávku, Bylo to způsobeno tím, že zlatokopové pospíchali s prodejem, aby si mohli nakoupit potraviny a doplnit prospektorskou výzbroj a 9 vrátit se honem na tajná nazleziště vkamenitých pouštích Západní Austrálie. Na prúzkum se vydávají někdy i vnoci, neboť pátrají někdy i na pozemcích farmářů či báňských společností.

O podivuhodných cestách zlata na povrch země svědčí i tato historka: V Západní Austrálii sbírali dva prospektoři nuggety zlata přímo před králičími norami. Během několika dní zde našli nuggety vceně přes 95 000 australských dolarů. Valouny byly veliké jako kamínky a pocházeli ze zlatonosné polohy, kterou králíci prohrabali svými norami.

Jak vznikají zlaté nuggety

O původu zlatých nuggetů se geologové stále dohadují. Hroudy zlata se nacházejí jak vprimárních , tak sekundárních ložiskách. Nuggety z rýžovisek jsou masivní a zaoblené. Má se za to, že vznikly postupným stloukáváním menších kousků zlata v peřejích a vodopádech říčních toků. Nuggety však mají i krystalové tvary. Jejich vnitřní stavba svědčí pro vznik v křemenných žilách, odkud se působením vody, mrazu a větru jako plíšky, drátky či valounky dostaly do potoků a řek, kde se stloukaly, deformovaly a vyrostly v pravé aluviální zlaté nuggety. Řada nuggetů objevená v posledních letech pochází ze starých rudných revírů nebo nových nalezišť v Jižní Americe, kde např. v ložisku Serra Pelada vBrazílii se našlo mnoho velkých kusů zlata. Největší z nich se svou hmotností zařadil na třetí místo za australský Welcome Stranger.

Také ostatní světová významná rýžoviska vydala, množství menších nuggetů. Z Aljašky jsou hlášeny nuggety do maximální hmotnosti 2,6 kg, z Arizony do 1,46 kg, ze státu Montana 1,24 kg. Nuggety ze sibiřských rýžovišť dosahují až 14,15 kg.

V Čechách není na nuggety úrodná půda. Z historických pramenů máme jen neurčité informace, spíše pověsti. Doložené nálezy dvou neggetů voblasti Zlatých hor se datují do konce 19. stol. Jejich váha byla 1,38 a 1,78 kg.

Zlaté poklady v Čechách

Vrch Hradiště na pravém břehu Berounky mezi Stradonicemi a Nižborem je místem vzácného nálezu dvou set zlatých mincí, zvaných duhovky, které pocházejí z doby Keltů. Dalším takovým objevem byl podmokelský poklad u Křivoklátu, kde vesničan našel vr. 1771 na strženém břehu potoka bronzové vědro plné duhovek. Bylo jich téměř 40 kg.

Způsoby určení zlata

Není všechno zlato co se třpytí. Uvidíme-li v přírodě záblesk lesklého materiálu, nemusí to být zlato, ale jen nerosty, které se mu podobají: pyrit /kočičí zlato/, chalkopyrit, bismutit, limonit či žlutavá varianta slídy. Abychom si byli jisti, že máme skutečné zlato, provedeme několik zkoušek:

Zkouška odrazu světla – otáčíme vzorkem v přímém světle. Pokud barva i lesk zůstávají ze všech stran stejné, pak je to zlato.

Zkouška vrypu – vryp do zlata má stejnou barvu jako povrch.

Zkouška kyselinou – běžné kyseliny /např. kys. dusičná či chloroodíková/ zlato na rozdíl od zlatu podobných materiálů nerozpustí.

Tepelná zkouška ohněm – rozžhavíme vzorek do červena a prudce zchladíme ve vodě. Zlato zůstane beze změny, kdežto pyrit se změní v oxidy železa, chalkopyrit zčerná a slídy ztratí lesk.

Kde jsou u nás zlatonosná pole

V geologické historii naší země se zlato „urodilo“ zejména mezi Prahou, Klatovy a Českým Krumlovem, u Rudného a v Jeseníkách u Zlatých Hor. Do těchto míst směřovali dávní 10 zlatokopové „sklízet úrodu“, kterou po částech vydávaly řeky Otava, Vltava, Sázava, Lužnice, Blanice, Volyňka a množství potoků v jejich povodí. Mezi nejznámější zlatonosné pole patří okolí Jílového u Prahy. Ve středověku byl tento revír nejvýznamnějším producentem zlata v Čechách. Počátky rýžování zde sahají daleko do doby před naším letopočtem. Těžba zlatonosných žil hornickým způsobem je doložena již v 9. stol.n.l. V polovině 14.stol. za panování Karla IV. bylo Jílové povýšeno na královské horní město. Řeka Otava své starobylé původně snad keltské jméno, nese od soutoku horských říček Vydry a Křemelné. Za proslulost vděčí zlatonosnosti svých náplavů, které byly těženy déle než 2 000 let. Archeologické nálezy a písemný materiál dokládají těžbu zlata rýžováním po celém toku této řeky a jejích přítocích. Největší z dodnes zachovaných rýžovisek u Modlešovic a Horské Kvildy jsou vyhlášeny národními technickými památkami. Dalším významným dodavatelem zlata do Otavy byla říčka Losenice s přítoky, jež odvodňují historická ložiska zlata u Kašperských Hor. Velmi starou tradici sahající do doby bronzové má rýžování zlata na severní Moravě mezi Olomoucí a Zlatými horami.

Zlatokopem dnes v Čechách

Budeme postupovat trochu jinak než dřívější zlatokopové. Poblíž zlatonosných řek a potoků sledujme místa, kde se dolovalo. Poznáme to podle nepravidelných pahrbků, valů, jímž se říká hrubata, sejpy či rýžovnické kopečky. Poblíž zlatonosných potoků či řek nás tato místa upozorní, kde bychom pod nimi mohli najít zbytky zlata.

Příliv zlata do Evropy

S rozvojem obchodu s Východem a podrobením Ameriky zlatý proud do Evropy mohutní. Souhrnný součet, který si mohlo 17. stol. o zlatě sestavit, vykazoval příliv zlata za 25,45 miliard korun do Evropy. Ztoho z Ameriky a částečně z domácích evropských dolů pocházelo 15,85 miliard, z Afriky 5,6 miliard a z Japonska 4 miliardy. Nejméně stejné množství přišlo v 18. století z Brazílie. Za 1. polovinu 19. stol. dočkala se Evropa zvýšení svého zlatého pokladu téměř o 250 miliard korun. Poklad pocházel ponejvíce z Ameriky. S objevem Ameriky do Španělska proudí tolik zlata, že jeho význam z pouhého klenotu přerůstá v hospodářský činitel. Záplava zlatého kovu zasahuje nejen šlechtu a církev, ale i měšťanstvo. Při jeho zpracování upadá zájem o formu a trvá dosti dlouho, než se zlaté opojení vrátí k umění.

Galeony byly zdokonalené benátské galéry, které v 16. a 18. stol. sloužily přepravě zlata a stříbra z Nového světa do Španělska. Z nich už byly odstraněna vesla a pluly s plachtami. Z lodí byly sestavovány ozbrojené konvoje, které mohly lépe čelit pirátům a korzárům. Zabývala se tím obchodní společnost Cassa de Contratatión. Navzdory velkým ztrátám se předpokládá, že Španělé vyvezli z Ameriky zlato v ceně 10 miliard dolarů.

Zlaté horečky

Několik desetiletí po kalifornském a australském opojení zlato přivábilo lidi do země kožešin na dalekém severu. Klondik se stal pojmem.

Aljaška patřila dříve Rusům. Roku 1867 ji koupily USA za 7,2 milionu dolarů. V době, kdy na jednom z ostrova Alexandrova archipelu byla vztyčena americká vlajka, neměl ještě nikdo tušení o nerostném bohatství Aljašky. Teprve kolem r. 1880, po překvapujících nálezech několika prospektorů, byla pozornost obrácena ke zlatu, Zlatá horečka vypukla však až o 16 let později, kdy se na horním toku Yukonu utábořilo mnoho stovek lidí. Přijeli sem na saních tažených psy nebo soby, cestou pralesy museli zápasit s vlky a medvědy, hynuli ve sněhových bouřích. Zlatokopy záhy vystřídaly racionálně pracující velkopodniky, které si mohly dovolit 11 rozehřívat zmrzlou půdu, vrtat hluboké šachty a přemísťovat rypadla spousty zeminy. Dnes má Aljaška z lovu lososů dvakrát větší výtěžek než ze zlata.

Na přelomu století se stala rozhodujícím dodavatelem zlata jižní Afrika, ložiska z vysočiny západně od Johanesburgu – Města zlata. Doposud se zde těží třetina všeho zlata.

Zatímco pod jižním sluncem Afriky je obrovský zlatý důl, Sibiř je velkým severním rýžovištěm, bezútěšná tajga, oblast močálů, kde těžba je možná jen v několika letních měsících. Sibiř má zlato téměř všude, ale nevydá je snadno.

Brazílie prožila první zlatou horečku v 18. Století, kdy zde bylo získáno 833 tun tohoto kovu, což představovalo 59 % tehdejší světové těžby. Ve zlatých dolech byla zaměstnána třetina obyvatelstva a nejtěžší páce vykonávalo 10 000 černých otroků. Druhá zlatá horečka vypukla v 70. letech minulého století a trvá dosud. O jejím růstu svědčí statistická data: zatímco vroce 1970 bylo vytěženo 8,3 t zlata, roku 1983 získala Brazílie ze zlatonosných polí již 46 tun zlata. Ztoho 20% vytěžily pomocí techniky důlní společnosti a 80% vyrýžovali zlatokopové stejně primitivními metodami jako jejich dávní předchůdci. Tisíce zlatokopů hledají i dnes bohatství vpralesích amazonské delty států Pará a Amazonia.

Současná ekonomie zlata

I zlato je zboží, ale na rozdíl od jiného se jeho cena určuje podle nabídky a poptávky denně. S vyjímkou svátků a dnů, kdy je trh zlata zastaven, scházejí se v budově Rotschildovy banky zástupci pěti londýnských firem, aby podle nabídky a poptávky stanovili cenu. Často se cena určuje i 2x denně. K významným střediskům velkoobchodu se zlatem patří i Paříž, Frankfurt a Brusel, vAmerice New York, Chicago a Toronto, vAsii Bejrút, Dubaj, Honkong, Singapur aj.